Kdo to byl Zbojník Ondráš?

Zbojník Ondráš se narodil 13. listopadu 1680, janovickému fojtovi Ondřeji Fucimanovi a jeho ženě Dorotě, v domě s čp. 8 v Janovicích (budova v roce 1891 vyhořela, na jejím místě byla postavena nová, dnešní budova hostince). Pověsti připisují zbojníku z Janovic podivné okolnosti v jeho životě, které měly vliv na jeho další osudy, jako např. že se při jeho narození nad stavením objevila ohnivá koule…

Ondrášova rodina tehdy patřila k nejbohatším selským rodům na frýdeckém panství. Ondřej (Ondráš) Fuciman chodil do školy ve Frýdlantě a pak na gymnázium v Příboře. Pro svou vzpurnost a divokou povahu však byl ze školy vyloučen.

Ondráš žil v době, kdy vrchnost zle utiskovala prostý lid, porušovala jejich odvěká práva a dokonce i nařízení samotného císaře. Ondráš proto se svým kamarádem Jurášem (Jiří Jurášek) a dalšími chlapci vyrazili do hor. Na Lysé hoře založili zbojnickou družinu. A tak se zrodil legendární zbojník Ondráš, který chodil po beskydských dědinách a napravoval křivdy a útisk na prostém lidu. Pod vedením Ondráše Fucimana provedla jeho zbojnická skupina řadu přepadení. První z nich bylo namířeno proti panskému dvoru v Bludovicích, ale to se nezdařilo. Další přepadení však byly úspěšnější. Mezi oloupenými byli postupně krčmáři, měšťané, židé, kupci, mlynář, soudní sluha, farář a další. O činech Ondráše šla pověst křížem krážem. Legendy také vyprávějí o pokladech, které Ondráš nashromáždil a ukryl v jeskyních na Lysé hoře.

Jelikož činnost zbojníků ohrožovala klid a bezpečnost v celém kraji, což se vrchnosti nelíbilo, bylo rozhodnuto proti nim zakročit. Za dopadení Ondráše byla vypsána odměna 100 zlatých. Pokud by ho chytili nebo zabili jeho druhové, měla jim být zaručena beztrestnost. Mezi zbojníky proto začaly hlodat pochybnosti a objevovaly se u nich myšlenky na zradu. To, že byl Ondráš vůdcem zbojnické skupiny, se jeho kamarádovi Jurášovi postupně přestalo zamlouvat, až přerostla v závist a touhu nad ním vyniknout. Juráš se nechal zlákat vysokou odměnou a slibem beztrestnosti, a tak pomoci dalších zbojníků r. 1715, v noci z 31. března na 1. dubna při tancovačce v hospodě ve Sviadnově Ondráše zabil sekerou do hlavy. Spolu s ostatními zbojníky pak dopravil Ondrášovo tělo na frýdecký zámek, kde bylo čtvrceno a pro výstrahu rozvěšeno po stromech frýdeckého panství. Po Ondrášově smrti byl Juráš s ostatními zbojníky pozván do Těšína, kde mu měl být předán dekret o udělení císařské milosti a vyplacena odměna. Byla to ovšem past … zbojníci byli zajati a v železech vsazeni do žaláře. Juráš byl odsouzen k trestu smrti a v r. 1716 pro výstrahu popraven lámáním pomocí okutého kola. Tak skončil Juráš, přítel i vrah zbojníka Ondráše.

Pověsti tradující se o zbojníku Ondrášovi

O Ondrášovi a čepicích plných zlata

Zbojník Ondráš byl v neustálém pohybu, jednou ho viděli na jednom místě, brzy se objevil někde jinde. A tam, kde se objevil, vždy prováděl nějaké šprýmy. Když tak jednou kráčel okolo Brušperku, zahlédl nějaké kluky, jak lelkují na poli u veliké díry. O krávy, které pásli, se moc nestarali, spíše přemýšleli, jaké lumpačiny by ještě provedli. Tu Ondráš dostal nápad. Zavolal si všechny kluky k sobě a zeptal se jich, jestli by chtěli zlato. Hned všichni souhlasně kývali hlavou, a jak to Ondráš viděl, poručil jim, ať si sundají čepice z hlavy a jeden po druhém je hodí do té velké díry. Jakmile tam budou, naplní se zlatem a vyletí ven. Kluci ho ve vidině snadného zbohatnutí poslechli a své čepice do díry hodili. Ondráš jim ještě poradil, že tam mají trpělivě čekat a řekl jim, aby si dobře zapamatovali, že člověk musí pracovat, pokud něco chce mít, protože pečínka k nim sama nepřijde. Poté odešel pryč. Kluci čekali až do večera, ale čepic se nedočkali. Doma pak dostali výprask, protože přišli pozdě a ještě bez čepic.

O zbojníku Ondrášovi a středu světa

Zbojník Ondráš se se svojí družinou potuloval křížem krážem krajinou. Jednou, když zbojníci odpočívali u lesa, uviděli dva výrostky, jak si vykračují po cestě. Jeden z nich pocházel z Jablunkova, druhý z Brušperka. Byli na vandru a mezi sebou se pořád handrkovali, kdo z nich se dostal dál do světa. Tu k nim přistoupil Ondráš a hromovým hlasem pronesl: „Jestli jste ještě neviděli konec světa, tak já vám ho ukážu. Konec světa je tam na té vysoké větvi a tudy k němu vede cesta“. Když se otočili, uviděli Ondráše, který si z kapsy vytahoval provaz. Mezitím z lesa vyšli ostatní zbojníci a oba výrostky obstoupili. Ondráš jim oběma dal hádanku, kde je vlastně střed světa a slíbil jim, že jim nejen udělí milost, ale také tomu, kdo ji uhodne, dá ještě dva tolary navíc. Jen že se nesmějí hádat. To ale klukům dlouho nevydrželo, brzy se do sebe opět pustili, ten z Jablunkova tvrdil, že střed světa prochází jeho městečkem, Brušperák trval na tom, že střed světa je u něj. Ondráš oba přerušil a řekl jim, že tolary žádný z nich nedostane, protože se hádali. Ale aby přecejen zjistili, kde ten střed světa je, měli si lehnout na lavici, a pak dát jeden druhému výprask. Kdo déle vydrží, u toho bude střed světa. A protože krejčík z Jablunkova byl vyšší, řekl Ondráš, že nejprve bude dostávat nářez on. Ten ale nebyl příliš odvážný, hned padnul na kolena a začal prosit o milost. Řekl, že on o střed světa nestojí, ať si je třeba v Brušperku, jen když se mu nic nestane. Ondráš se nakonec nad oběma chasníky smiloval a pustil je domů. A tak je od té doby střed světa v Brušperku, protože Jablunkovští se ho zřekli.

 

Místa opředena pověstmi o Ondrášovi

Frýdecký zámek

zde místo najdeš

Na zámku ve Frýdku je jedna místnost, které se říká Ondráška. Podle pověsti v ní prý byl vězněný zbojník Ondráš, ale podařilo se mu odtamtud uprchnout.

Jednou se mladý Ondráš toulal po lese. V bahně tam uvázl kočár s frýdeckým hrabětem a Ondráš jej pomohl vytáhnout. Hraběti se mladík tolik zalíbil, že mu nabídl službu na zámku. A Ondráš nadšeně přijal. Na zámku se mu nevedlo špatně, stal se totiž oblíbencem hraběnky. Jen Ondráš ji směl obsluhovat, nikdo jiný. Mohl se pohybovat po celém zámku, nikdo mu v ničem nebránil, od hraběnky dokonce dostával různé dárky. Ostatní sloužící mu ale záviděli a žárlili na něj. A aby se mu pomstili, žalovali na něj přímo hraběti. Ten tomu ale nechtěl uvěřit, i když červík pochybností v něm přece jen začal vrtat. A aby se na vlastní oči přesvědčil, jestli snad na tom není trochu pravdy, jednou přijel z honu domů jindy, než měl. Jaké bylo překvapení, když hraběnku v jejím pokoji nenašel, ani jinde, uvnitř zámku i v jeho okolí. Až pak jí uviděl. A nebyla sama, byl s ní Ondráš a objímali se! V hraběti by se krve nedořezal, nejraději by je oba krutě ztrestal, ale na poslední chvíli se rozmyslel. Nechtěl pošpinit hrůzným činem svůj starobylý rod. Vymyslel proto jiný plán pomsty. Druhý den se hrabě tvářil, jako by se nic nestalo. Ondrášovi řekl, ať se připraví, že s ním pojede na hon. Když přijeli do raškovického lesa, najednou se z houští vyřítilo několik chlapů, Ondráše chytili, svlékli do naha, přivázali ke stromu. Do krve ho zmrskali, do pusy mu dali roubík a nechali ho napospas osudu. Zachránila jej čarodějnice, které se říkalo Divá Hana. Ta ho odvázala, kouzelnou mastí mu pomazala jeho krvácející rány, které se rychle zahojily. Od ní také dostal zázračné dary - pistole, jejichž kulky nikdy neminuly cíl, a sekyrku (valašku). Přikázala mu ale, ať jí nikdy nedává z ruky, protože žádná zbraň jej nemohl zranit, jen ona.

Ondrášovi se služba na zámku líbila, ale jen do doby, než panstvo odjelo pryč. V ten okamžik totiž na zámku vládl nelidský purkrabí Prchlík a Ondráš pak myslel jen na to, jak by se dostal ze zámku pryč. Jednou byl Prchlík něco vyřizovat ve Fryštátě a „zapomněl“ se tam pak v krčmě. Domů přijel až pozdě večer a opilý jak žok. Toho Ondráš využil a udělal si z Prchlíka dobrý den. Jakmile usnul, začal bušit na dveře jeho ložnice, až jej probudil. Ustrašeně pak Prchlíkovi vykládal, že na zámku straší a že to všude bouchá a tříská, jako by se tam dobývali Švédové. Pak šel k oknu a Prchlíkovi řekl, že v zahradě se opravdu něco hýbe. Nebyl to však žádný duch, ale jen větve stromů. Když to Prchlík zjistil, Ondrášovi vynadal. Prchlík pak šel spát, ale Ondráš ho v klidu nenechal a ještě ho několikrát pod různými záminkami probudil. Prchlík byl pak už tak rozčílený, že Ondráše ze zámku vyhnal. Ten si z toho ale nic nedělal, naopak měl velkou radost, že dosáhl svého.

Po zavraždění Ondráše ve Sviadnově byly jeho ostatky převezeny na zámek. Pro výstrahu pak bylo jeho tělo rozčtvrceno, exekuci provedl těšínský kat. Stalo se tak na popravčím místě ve městě, kde skončili všichni ti, kteří se provinili hrdelním zločinem. Toto popravčí místo se nacházelo kousek nad Frýdkem a dlouho se mu říkalo U šibenic zde místo najdeš, i když už tam žádná nebyla. Jednotlivé části Ondrášova těla byly po této exekuci rozvěšeny pro výstrahu na několika místech – prý před hospodou pod frýdeckým zámkem, před hospodou na Střelnici nacházející ve směru na Bruzovice, před hospodou ve Starém Městě a před hospodou v Janovicích. Podle pověsti si prý lidé z topolů, na kterých viselo Ondrášovo tělo, udělali včelí úly – kláty. Každé jaro z nich pak vyrážely zelené ratolesti jako důkaz Ondrášovy neviny.

 

Hukvaldy

zde místo najdeš

Otec zbojníka Ondráše, janovický fojt, chtěl provdat dceru, a tak se vydal na frýdecký zámek pro povolení. Když tam přišel, řekli mu, že jeho dcera musí jít nejprve na službu na zámek. Fojt se pak vydal přímo za knížetem, který byl v Kroměříži a povolení ke svatbě dostal. Zámeckého správce to ale urazilo, a když byla v Janovicích svatba, fojta na ní zatkl a uvěznil ho na frýdeckém zámku. Brzy ale začal mít strach, že fojt ze zámku uteče a nechal ho převést na Hukvaldy. Ondráš se rozhodl otce osvobodit, vydal se na hukvaldský hrad, a tam rozšířil fámu, že frýdecký zámek přepadl Ondráš s pomocníky. Touto lstí odlákal z hradu zbrojnoše a vyhledal svého otce. Ten mu ale řekl, že s ním nepůjde, protože je nevinný, a že ho musí pustit ten, kdo ho dal uvěznit. Jelikož se na hrad už vraceli zbrojnoši, Ondráš skočil do studny, kterou vedla tajná chodba pryč z hradu. Z chodby se dostal ven u břehu říčky Ondřejnice a pak utekl do hor.

Ondráš byl mezi obyčejnými lidmi oblíbený za to, že chudým a strádajícím rád pomáhal. Proto žádný z nich nepomáhal portášům, když se Ondráše rozhodli najít, nebo jen naoko. A Ondráš sám si z portášů dělal dobrý den. Jednou takhle lovil v biskupské oboře pod hukvaldským hradem. Portáši se to dozvěděli a šťastnou náhodou se jim Ondráše podařilo chytit. A ačkoliv se zatčení nebránil, přece jen ho svázali lýkem, na znamení, že je spojen s čertem, a odvedli ho na hukvaldský hrad. Tam ho vsadili do těžkého žaláře, posadili se před dveře a hlídali. Když se obyvatelé nedalekého Příbora dozvěděli, že strašlivý Ondráš byl chycen a je ve vězení, běželi na hrad, aby se na něj taky podívali. Ale co se nestalo! U vězení nikdo nehlídal a po portáších nebylo ani vidu ani slechu. Vypáčili tedy dveře vedoucí do žaláře a co neviděli – všech dvacet portášů leželo na zemi na hromadě, zmlácení byli až běda a Ondráš nikde. Jen okenní mříž byla vylomena.

Kazničov

zde místo najdeš

Zbojníci ukrývali svůj lup na mnoha místech v Beskydech. Ondráš si prý vždy svůj podíl rozdělil na dvě poloviny, jednu rozdal mezi chudé a potřebné, druhou si schoval na bezpečné místo. Část svého lupu si ukládal na hoře Kazničově v bezprostřední blízkosti hukvaldského hradu. To svědčilo o jeho chytrosti – kdo by hledal jeho poklady tak blízko sídla vrchnosti! Inu pod svícnem je největší tma. A co se s těmi poklady stalo po Ondrášově smrti? Najít je prý může jen ten, kdo se stane ještě větším dobrodincem a bojovníkem za spravedlnost chudých lidí, než byl Ondráš.

 

Lysá hora

zde místo najdeš

Podle pověsti nechal hrabě Pražma na vrcholu Lysé hory postavit kapličku, na kterou se vozil stavební materiál z panského dvoru v Raškovicích. O Lysé hoře se také vyprávělo, že je plná vody, která se rozlije a zatopí celou krajinu, až přeteče míra hříchů, jichž se lidé dopustili. Lysá hora je také spojena s osudy zbojníka Ondráše a jeho rodiny. V roce 1688 obdržel janovický fojt Ondřej Fuciman od hraběte Františka Eusebia z Oppersdorfu privilegium na její vrch. O dvacet let později janovickému fojtovi toto privilegium obnovil a potvrdil František Vilém hrabě Pražma. Lysá hora byla také jedním z několika útočišť zbojníka Ondráše. I proto se mu říkalo Pán Lysé hory. Odtud podnikal své výpady na zámky v okolí, tady jako na nedobytném hradě vzdoroval vojákům, kteří ho pronásledovali.

 

Ondrášovy ďury

zde místo najdeš

V masivu Lysé hory na severozápadní části hřebenu Lukšinec se nacházejí tzv. Ondrášovy ďury. Jsou to povrchové i podzemní pseudokrasové jeskyně, jejichž vznik souvisí s intenzivními zvětrávacími procesy v pleistocénním období. Svůj název dostaly podle zbojníka Ondráše, který se v nich prý se svými druhy ukrýval, když jim hrozilo nějaké velké nebezpečí. Podle pověsti zde byla schována i část Ondrášových pokladů. Odtud údajně také vedou tajné chodby, jedna směřuje na frýdecký zámek, jiná zase do nitra Lysé hory, kde stojí mohutný Ondrášův zámek. Vstup k němu se nacházel u vodopádů Satina a je prý zavalen mohutnými balvany (vodopád Satina - zde místo najdeš).

 

Ondrášova skála

zde místo najdeš

Nedaleko Satinského vodopádu se nachází obrovský pískovcový balvan, u něhož vytéká pramínek pitné vody. Právě tady byl prý Ondráš prohlášen velitelem zbojnické družiny. Podle pověsti se zbojnickým hejtmanem měl stát ten, kdo přinese nejvíce peněz. Velitelem chtěl být i Juráš, a tak mezi oběma tehdy došlo poprvé k rozporu. Ondráš se obrátil s prosbou o pomoc na Divou Hanu, aby mu poradila, jak získat rychle co nejvíce peněz. Řekla mu, ať se před svítáním postaví na kraj lesa a počká, až kolem půjde starší muž. V každé ruce bude mít měšec peněz a ty mu měl Ondráš vzít. Po dobrém nebo po zlém. A tak se také stalo. Když stařec procházel kolem Ondráše, ten k němu přiskočil, natáhl kohoutek pistole a zařval: „ Peníze nebo život!“ Stařec se na něj podíval a vykřikl: „Bože, to je můj syn!“ a upadl na zem. I Ondráš poznal svého otce, lekl se, ale přesto vzal peníze a utekl pryč.

 

Janovice

zde místo najdeš

Janovický fojt Ondřej Fuciman patřil mezi zámožné lidi. Žil se svou ženou Dorotou spokojeně, jen jednoho se jim nedostávalo – neměli děti. Oba je to trápilo, ale věřili, že je Pán Bůh vyslyší. Tak ubíhal rok za rokem, ale dítě stále nikde. Tu se fojt rozlítil a zvolal: „Už bych nedbal, kdyby mi třeba čert dal syna!“ Moc času neuplynulo a paní Dorota byla těhotná. Narodil se jí syn, který dostal jméno po otci – Ondřej. Narození však provázely podivné úkazy, z nebe spadla před vrata fojtství ohnivá koule, která se po dopadu plně rozhořela. A zhasla a zmizela v ten okamžik, když dítě poprvé zaplakalo. Lidé tomu úkazu připisovali velký význam a říkali si, co z toho kluka asi vyroste, když sám Pán Bůh dává taková znamení.

Proč Ondráš utekl od poctivého života a přidal se ke zbojníkům? Vypráví se o tom mnohé. Podle jedné pověsti se v Janovicích slavil krmáš. Zúčastnil se ho i Ondráš, který se tam věnoval dívce ze sousedství – Hance. Na ní měl ale zálusk i jeden voják, který v té době v Janovicích pobýval. A došlo ke rvačce, po které zůstal voják ležet na zemi. Ondráš si myslel, že ho zabil, a aby unikl trestu, utekl do lesů, kde se pak přidal ke zbojníkům.

V Janovicích byl jeden chlap, jmenoval se Sobota. A ten pořád pil, každý den, nejenom v sobotu. A když se opil, válel se po cestách, nadával sousedům, svým chováním trápil svou ženu i děti. Když zase jednou takhle vyváděl, utekla před ním žena na náves. Zrovna tamtudy kráčel Ondráš, a když viděl nešťastnou ženu, slíbil jí, že jí muže vyléčí. Šel pak do chalupy, kde ležel Sobota na mol opilý. Ondráš mu provazem svázal ruce i nohy, kolem hlavu mu omotal ubrus, zapálil svíčky a sousedům řekl, že Sobota umřel. Ti se s ním přišli naposledy rozloučit, u jeho lože zpívali pohřební písně, děti plakaly. Sobota se tím hlukem probudil, a když viděl, že ho všichni považují za mrtvého, začal s sebou škubat. Sousedé dostali strach, že mrtvý ožil a chtěli utéct. Ondráš je ale zadržel a poručil jim, aby pokračovali. Sobota se zděsil, že by ho mohli pohřbít zaživa, škubal s sebou ještě více a prosil, aby ho nepohřbívali. Sousedé se postupně rozutekli domů, zůstal jen Ondráš a Sobota. A teprve když Sobota slíbil, že už nikdy nebude pít, Ondráš ho rozvázal a pustil.

 

Frýdlant nad Ostravicí

zde místo najdeš

Frýdlantský fojt jménem Jan chtěl oslavit svého patrona – sv. Jana Nepomuckého. Rozhodl se proto, že nechá zhotovit jeho sochu, a tu pak umístí na důstojné místo. Jelikož se ale na náměstí nacházela socha Panny Marie Karmelské, nebylo už tam kde dát sochu další. Jana Nepomuckého proto umístili za budovu školy u cesty vedoucí na Staré Hamry. V den slavnostního postavení sochy byl ve Frýdlantu také Ondráš se svými dvěma druhy. V hospodě se Frýdlantským smál, že Jana Nepomuckého postavili neslušně, k Panně Marii prý není čelem ale bokem. Vsadil se pak s nimi o soudek vína, že sochu přemístí. A protože byl náramný silák, tak se mu to podařilo a sázku vyhrál.

 

Ondřejník

zde místo najdeš

Ondřejník býval prý sídlem čarodějnic a zlých duchů, kteří zde prováděli své rejdy. Bydlela zde i Divá Hana, která zachránila Ondráše, když ho hrabě Pražma nechal zbitého a přivázaného ke stromu. Říkalo se o ní, že ačkoliv je ošklivá až z ní šel strach, uměla přičarovat krásu jiným. Linul se z ní jakýsi až pekelný puch, který bylo cítit široko daleko. Ondřejník byl také sídlem všech pronásledovaných, kteří na něm hledali své útočiště. Skrýval se tam i Ondráš se svými zbojníky, když prchali před světskou spravedlností. A tu jim pomáhala také Divá Hana, která léčila zraněné Ondrášovy druhy. Na Ondřejníku se zbojníci scházeli pravidelně každou sobotu, vyprávěli si o tom, co v tom týdnu udělali a jaké mají plány v týdnu následujícím. Poté se již bavili a veselili při hudbě, tancovali, jedli, pili. Ondráš při tom prováděl různé kejkle. Tu vylezl na vršek stromu jako veverka, napil se na zdraví hraběte Pražmy a zase rychle slezl dolů. Jindy si zase lehl na zem a čtyři chlapi se mu postavili na hrudník, ale Ondráš jako by to ani nepoznal. Anebo vzal do každé ruky jednoho z nich, další dva se mu posadili za krk a on s nimi chodil, jako by to byly jen malé děti a ne dospělí muži. Takový Ondráš byl, přísný velitel i veselý společník.

 

Raškovice

zde místo najdeš

Zbojník Ondráš měl rád společnost, často navštěvoval hospody v různých vesnicích. Mezi jeho oblíbené patřil i jeden hostinec v Raškovicích, který později nesl příznačné jméno – Zábava. Ondráš tady chodil v přestrojení nejen tancovat, ale občas také loupit. Nejraději tančil se šenkýřkou. Vždy, když tančil, prozpěvoval si písničku, která byla signálem k loupení. Do dnešní doby se nedochovala celá, jen její část: Tancuj, tancuj, šenkýřičko švarná, už je hura i maštalka prázdná!

V Raškovicích se nacházel zámeček, kde frýdecký hrabě přebýval, když chodil na lov do své obory. Podle pověsti nechal hrabě Pražma vypsat na Ondrášovu hlavu odměnu 100 zlatých. Jelikož z něj ale měl v tu dobu velký strach, raději se zdržoval na frýdeckém zámku a nikam nejezdil. Když se ovšem dozvěděl, že Ondráše a jeho zbojníky zahnali přivolaní vojáci až na Lysou horu, vydal se do Raškovic na svůj lovecký zámeček. Nevěděl ovšem, že Ondráš všechny vojáky zahnal, a když se ten dozvěděl, že hrabě je na svém zámečku, rozhodl se jej navštívit. Jeho druhové obsadili všechny východu ze zámku, Ondráš se pak osobně vydal za hrabětem. Když ho nalezl odpočívajícího v komnatě, pozdravil jej, ale trochu přitom změnil hlas, aby jej hrabě nepoznal. Oznámil mu, že Ondráš byl chycen, že přišel dobrovolně a chce slíbenou odměnu. Hrabě si už už představoval Ondráše, jak visí na šibenici, a měl z toho náramnou radost. Tu ale Ondráš vytáhl malou píšťalku a zahvízdal na ní. Do parčíku před zámkem se najednou vyhrnuli Ondrášovi druhové a provolávali mu slávu. Tu hrabě poznal, s kým má tu čest. Ondráš hraběti neublížil, i když by za to, jak špatně zacházel s jeho otcem, důvod měl. Trval ale na tom, že mu hrabě musí hned vyplatit slíbených 100 zlatých.

Ondráš se podle pověsti nakonec s frýdeckým pánem smířil. Jednou, když byl hrabě Pražma opět na lovu a přebýval na zámečku v Raškovicích, přišel tam i Ondráš se svými zbojníky. Spolu s Jurášem pak vešel do místnosti, kde hrabě večeřel a požádal ho, jestli by ho nemohl obsluhovat. Frýdecký pán ani jednoho z nich nepoznal, a tak s jejich návrhem souhlasil. Na závěr pak Ondráš dal hraběti stříbrný soudek s ovčím sýrem – brynzou. Když pak nastal čas, kdy hrabě obvykle odjížděl do Frýdku na zámek, poprosil ho Ondráš, aby ho mohl doprovodit. Venku ale byli již připraveni všichni Ondrášovi zbojníci, a když je hrabě uviděl, začal se bát o svůj život a padl před Ondrášem na kolena. Když se mu pak omluvil za to, co mu provedl, usmířili se a hrabě mu dal jako důkaz své přízně zlatý řetěz, který nosil na krku. Podle jiné pověsti to ale se zlatým řetězem bylo trochu jinak – Ondrášovi jej prý dala sama hraběnka, aby na ní měl navždy vzpomínku. Byl na něm totiž medailonek s její podobiznou. Zámeček, později sloužila budova jako sklad alkoholu a hospoda, později byl přestavěn na školu. 

Ondrášovi se líbila dcera raškovického fojta Sojky Hanka. Ten s ní ale měl jiné plány, a tak jejich lásce nepřál. Ucházel se o ní totiž mladý frýdecký pán a Sojka se už už viděl jako majitel vesnice a svoji dceru jako hraběnku. Hrabě ale dívku svedl a poté ji opustil. Nešťastná dívka i dítě, které se jí narodilo, zemřely. Raškovický fojt Sojka nad osudem své dcery truchlil a jeho ztrátu litoval i Ondráš, který za Sojkou přišel v přestrojení a vyslechl jeho příběh. 

Zbojník Ondráš měl několik míst, kam si schovával svůj lup. Nejednalo se jen o přírodní úkryty v dutinách stromů, ve skalách atd., ale i v domech na vesnicích. Jeden takový úkryt měl mít i v Raškovicích v domě, který doposud stojí. A tak se mu i dlouho po Ondrášově smrti říkalo „Ondrášova skrýš“. Dřevěnka čp. 69 zde místo najdeš

 

Brušperk

zde místo najdeš

Podle pověsti měl zbojník Ondráš spor s brušperským mlynářem Jakubem Kaniou. Ten se mlynáři posmíval proto, že měl málo zubů. Mlynář ho pak všude pomlouval a sliboval, že až Ondráše chytí a pověsí, zaplatí jako poděkování slavnostní bohoslužby v kostele. Ondráš se to ale dozvěděl a rozhodl se mlynáři pomstít. Když Kania zjistil, že se za ním Ondráš vydal, zalekl se a schoval se pod mlýnské kolo. Jedna z děveček ale Ondrášovi prozradila, kde mlynář je. Ondráš na kolo pustil vodu z náhonu a do toho zbojníci křičeli, že mlýn hoří. Kania vylezl, Ondrášovi druhové ho chytili, vysvlékli ho do naha a strčili zpátky pod mlýnské kolo. Kania prosil Ondráše o život, ten se nad ním nakonec slitoval a daroval mu život. 

 

Čeladná

zde místo najdeš

Ondráš se při svých potulkách po beskydských lesích občas setkal s portáši. Ti měli své sídlo v Čeladné, kde sloužilo vždy deset mužů v čele s desátníkem jako jejich velitelem. Portáši byli speciálním bezpečnostním sborem, jehož hlavním úkolem byla ochrana zemské hranice a přechodů přes ni. Mezi jejich další povinnosti patřilo také chytání zločinců, za kterého Ondráše rovněž považovali. Ondráš však vždy unikl, i když po něm stříleli. Prý dovedl vystřelené kulky chytit a házel je pak po portáších zpátky. A pokud by snad přišel do problémů, ze kterých by bylo těžké se dostat, stačilo mu otočit sklenici dnem vzhůru a všichni v jeho okolí ztuhli a nemohli se hýbat. To mu poradila mocná čarodějka, Divá Hana, když ho předtím zachránila přes jistou smrtí.